Grónsko - Arctic circle trail 2017

13/07/2017

Je celá řada míst kam bych se chtěl podívat a Grónsko mezi ně určitě patřilo. A podobně jako loni se všechno stalo trochu na poslední chvíli a nečekaně. Když nám padla výprava do Tajikistánu, výpravu do Grónska s Expedition clubem jsme vypisovali docela pozdě. Stejně se ale našlo 6 lidí, kteří se připojili a tak jsme v půlce června vyráželi v sestavě Já, Nina, Kamil, Tom, Štefan, Kuba a Maki. Plánování tu nebylo úplně těžké - naším cílem byl asi nejznámější trek - Arctic circle trail.

----

Arctic circle trail

Arctic circle trail je asi 180 kilometrová trasa vedoucí od moře, z druhého největšího města Grónska, Sisimiutu téměř k okraji Russelova ledovce, k letišti Kangelussuaq. Místu, které bylo kdysi Americkou vojenskou základnou a doteď je největším letištěm a jakousi bránou do Grónska, pokud teda nejedete lodí. Odtud je to ještě necelých 40 kilometrů právě k hraně ledovce. 

----

Přilétáme do Sisimiutu. Poprvé v životě letím malým vrtuláčem, piloti mají evidentně s krátkými ranvejemi končícími v moři slušnou praxi. Z letiště je to pár kilometrů do města, ale výhledy do něj stojí za to. Je barevné - jako z lega, kdysi prý platilo, že v červených domkách se bydlí, modré jsou obchody, úřady, žlutá je nemocnice, ale už to tolik neplatí. To co ale Sisimiut nabral na barvách domů trochu ztrácí na nepořádku všude. Inuité (bacha, ne eskymáci) rozhodně nesdílejí smysl pro čistotu na jakou jsme zvyklí ze Skandinávie :) Doplňujeme tu zásoby, plyn a přespáváme první noc v hostelu. Díky tomu jsme zvládli i hospodu a nutno říct že to umí dobře rozjet. Zvlášť když toho Inuité moc nevydrží. Chtěli jsme si taky koupit rybu na oběd, prý je to jediná levná věc v Grónsku. Místní majitel fish marketu nám ale napůl posunky, napůl anglicky vysvětlil že dneska rybu nikdo nechytil a k májí je leda tuleň. Srabsky bereme jen steaky, na výběr jsou i střeva, oko, prostě celej tuleň.

Druhý den ještě chvíli trávíme ve městě. Většinou se u obchodu cpeme něčím dobrým, na pár dní se teď budeme muset uskromnit. Cesta k začátku treku nám dává odpověď kde schovávají psy na tahání saní. Za městem, na řetězech. Asi vyjou. Na cestu nás vyprovází banda štěňat větších než normální pes u nás.

Cesta treku není těžká. Vychází nám průměrně na 20 kilometrů za den a protože ji pár lidí ročně projde (loni už prý přes 1000) je tu skoro pořád vyšlapaná pěšinka, i značení. Ztratit se moc nedá. Zato hned kousek za Sisimiutem přichází první brodění a sem tam bažinky okolo jezer. Zvolili jsme trasu od západu na východ, tedy spíš méně častou variantu, myslím, ale že má celou řadu výhod. Po většinu cesty Vám slunce svítí do zad a naopak od východního ledovce vám fouká do tváře a to je vzhledem k množství komárů příjemnější. Celá trasa podle jde podle podmínek zvládnout za 7-10 dní. Pokud nechcete spěchat, čeká Vás na konci skoro každého dne otevřená chata, většinou max tak pro 4 lidi, ale je to přístřeší. Nutno říct, že my přístřeší tolik nepotřebovali, lehčí déšť nás potkal jen první dva dny a jinak jsme brali za vděk chatami spíš jako místem kde je trochu stín a nefouká. Většina jich taky stojí na břehu jezera, na koupání ale došlo jenom párkrát a spíš ke konci kdy se začalo oteplovat. Zima tu ale veliká není čím dál jsme od moře, tím je počasí lepší a když nefouká, bylo by občas i na tričko nebýt komárů. V jedné z chat jsme ale našli zápis z minulého týdne, že jezera byla ještě zamrlá. Léto tu netrvá dlouho, tak asi přichází stejně rychle, jako na podzim zmizí. 

---

K lovu ryb v Grónsku:

Rybolov je v Grónsku hlavním zdrojem obživy (začíná ho dohánět turismus). Ti, kteří se mnou už někde zkoušeli lovit ryby ví, že to neumím. Otázkou cti to bylo alespoň zkusit. Kamarád, který tam byl před pár lety tvrdil že je v řekách spousta ryb, které by šli vylovit podběrákem. Dvojice Švýcarů, kterou jsme potkali po cestě tvrdila že ulovili rybu nožem přivázáným na hůlce.

Zkusili jsme obojí. Síť jsme si odřízli z hromady bodelu v Sisimiutském přístavu, nůž a hůlku jsme měli taky. Vzhledem k tomu že slunce za celou dobu nezapadlo, čas na zkoušení byl taky. Hádáte dobře. Jediné co jsme ochutnali byl ve finále jen ten tuleň :(

---

Kousek za půlkou treku se rozlévá největší jezero ne trase, na délku má něco přes 25 kilometrů. Když máte štěstí, nemusíte ho obcházet pěšky, na jeho břehu totiž občas najdete staré kánoe, zanechané tu kdysi místními, kteří sem vozili turisty. Díky tomu, že jsme přišli z opačné strany než je obvyklé, rovnou jsme našli 4 použitelné, i když trochu jsme něco zalepovali. Je to jako odměna za pět dní šlapání. Celý den nám nezafoukalo, mohli jsme se vézt na lodi uprostřed neskutečně modré vody a poslouchat kajky jak se jejich žvanění odráží od okolních stěn. Po čase zmizela i nervozita z toho že ke břehu bychom po zvrhnutí v ledové vodě asi nedoplavali.

Od chaty Katiffik na konci jezera, kde jsme s lítostí nechali kánoe jsou to už jenom dva dny do Kangelussuaqu. Za celou dobu je to nejnehostinější krajina. Na první pohled stejná, ale je tu nejvíc komárů, prašno a jezera jsou slaná. Mizí tak luxus pít z každého jezera a potůčku po cestě. Posledních 14km vedoucích od přístavu k letištní dráze Kangelussuaqu se nám naštěstí daří stopnout auto. 7 lidí s batohy na korbě pickupu. Paráda.

Pauza je po osmi dnech venku vítaná. Místní obchod a hospoda taky. Místní Tuborg je uvařený v Nuuku a za daných podmínek nechutná špatně. Počítali jsme s tím, že si tu půjčíme kola a čtyřicetikilometrový výlet k ledovci si zkrátíme na dva dny. Jsme tu ale brzo, sezóna asi ještě nezačala, 7 kol se nám sehnat nedaří. Dokončit trek a vylézt si na největší ledovec světa ale stojí za to, tak zatínáme zuby, Kamil kupuije láheb ginu a vyrážíme po prašné cestě dál. Vzhledem k tomu že cesta leží v přistávácím koridoru letiště, je provoz pár desítek metrů nad námi větší, než na silnici.

Už večer docházíme k prvním splazům Russelova ledovce. Ze stometrové stěny se občas do řeky ulomí bloky ledu. Nejen že jsme na takovou podívanou vydrželi koukat dlouho ale i ze stanu je občas slyšet rány jak se ledovec láme. Druhý den docházímeaž k místu, kde slavnostně vylézáme na ledovec. Kdo se nespálil z věčného slunce doteď, tady už nemá šanci. Jsme na kraji ledovce, který se táhne dál na východ něco přes 700km.

Od ledovce nás čeká jen cesta zpátky do Kangerlussuaqu. Město, ve kterém žije asi 500 lidí vzniklo z bývalé Americké základny podél letištní ranveje. Většina místních taky na letišti pracuje a moc krásy hlavní dopravní uzel Grónska nepobral. Na druhou stranu ne vždy se vám podaří spát ve stanu vedle ranveje kde přistávají herkulesy a další letadla skoro častěji než kolikrát okolo projede auto. Odtud odlétáme domů. Máme v nohách něco okolo 230 kilometrů.

Díky moc Nině, Kamilovi, Maki, Kubovi, Tomovi a Štefanovi. Kamilovi obzvlášť za fotky.

Za rok zase #nahoryadal.