Polární Špicberky - Cesta do Pyramidy
Je říjen, 2017. Půl roku před odjezdem přichází myšlenka podniknout zimní výpravu na Špicberky. Je teplo, v tričku a na slunci je během pár hodin hotový hrubý plán akce, začínám shánět lidi. V atmosféře končícího léta je polární výprava báječnej nápad.
Konec března, 2018. V Brně začíná jaro, po dvou sněžnicových výletech do Bosny a Rumunska, lezení v Tatrách, skialpech mám zimy vlastně po krk, kvetou stromy a jsou delší večery. Dá se běhat bez bundy, člověk se pomalu probírá, má v hlavě jaro.
...Je nás 7 a odlétáme do Longyearbyenu, kde jsou teploty okolo - 20°C.
Ze všech akcí se tato chystala nejdéle, skoro půl roku. Většinu času spala, ale neuplynul týden aby se něco neposunulo. Zařizovaly se saně, zapůjčení pušek a psa, který měl jít s námi a pomáhat při nočních hlídkách, každý den na mapě měl naplánovanou ústupovou cestu kdybychom potřebovali otočit a vrátit se, domlouval se odvoz lodí - naše trasa vedla pouze jedním směrem a spoléhala na vyzvednutí lodí na pobřeží a hlavně: Čekalo se, jestli se do fjordů, které jsme museli překročit nahrne dostatek ker, aby pevně zamrzly a my mohli naši cestu zkrátit o několik dní. To se naštěstí stalo, i když nakonec jen asi tři týdny před odletem.
Letíme vlastně na Velikonoce. Začíná duben a na Svalbardu je hlavní sezóna. Polární den ještě nezačal, ale až na pár hodin šera je vlastně světlo, řeky jsou zamrzlé a údolí zasněžená. Terén je tu nejlépe prostupný za celý rok. Taky je to nejchladnější měsíc v roce. S tím se potkáváme rovnou na letištní dráze Longyearbyenu. Teplota tu bude následujících deseti dní kolísat mezi -15 až -25°C. Ubytování na první noc máme ale v teple v domě našeho polského kamaráda. Dává nám to možnost přebalit saně, zajistit poslední materiál, navštívit hospodu. Před odjezdem jsem poslouchal otázky, jestli to není na Špicberkách nebezpečné. Jednou z odpovědí je, že v civilizaci ne. Jarkův dům nacházíme podle popisu "ten jedinej modrej s červenou střechou," je odemčený, na stole leží puška a signální pistole s náboji. Jarek je už týden v Polsku. Mimo Longyearbyen budeme ale bojovat s teplotami pod nulou a s přítomností ledních medvědů. Naše cesta vede převážně podél pobřeží a v blízkosti ledovců, pravděpodobnost, že se s nimi potkáme proto mnohem vyšší.
Druhý den po příletu vyrážíme údolím Adventalen z města. Než jím dojdeme k moří, zabere nám to tři dny. Cestu k prvnímu fjordu nám projely řady skútrů. Během dne jich taky spoustu mineme. Pro turisty, kteří si sem zaplatili výlet jsme na lyžích a se saněmi určitě dobrou atrakcí. Cesty v údolích na Špicberkách ubýhají pomalu. Od začátku vidíte málem na konec údolí, ale vzdálenosti matou a monotónní šoupání lyžemi člověka ukolébá do rytmu, který se vleče celý den a večer máte pocit, že jste nikam nedošli. Nuda to ale není! První dny máme největší zimu, i vítr a já si hned první den nechávám omrznout nos a na všech fotkách odteď budu mít náplast na obličeji. Druhý večer u nás zastavuje hlídka policajtů s tím, že ve fjordu před námi jsou tři medvědi, ať svědomitě držíme hlídky.
Hlídky. A medvědi. Neseme dohromady dalekohled, dvě pušky a jednu signální pistoli se světlicemi. V terénu je dobře vidět do dálky a na spaní volíme místa s opravdu dobrým rozhledem na všechny strany. A stejně, jsou tu a my jsme na jejich území. Není to tak dramatické - pro místní je přítomnost medvědů normální, ale je potřeba se s ní vypořádat zodpovědně, aby člověk neohrozil ani sebe, ani medvěda. Třetí noc spíme na vyvýšenině (abychom se vyhnuli linii pobřeží kde medvědi chodí) nad Tempelfjrodenem. Kousek od nás je chatka, ve které nocují dva policajti. Z kouzelného večera, kdy jsme sledovali několik hodin trvající západ slunce se nakonec vyklubala nejdobrodružnější noc. První medvěd kolem našeho stanu prošel během první Kamilovi hlídky. Nezajímali jsme ho. O něco později přišla od fjordu medvědice se dvěma medvíďaty - ta zvědavá vyrazila na průzkum chaty jen asi 100m od nás. Reakce policajtů je krásně jednoduchá. Mladé medvědy je třeba naučit, aby nevykrádali chaty a tak jsou medvíďata odměněná výstřelem světlice z okna a naštěstí se i s mámou odebírají opačnou stranou než je náš stan. Po půlce probdělé noci nám policajti dovolují dospat v kůlně u chaty. 4 medvědi za noc jsou zřejmě i na ně dost
Čtvrtý den přecházíme Tempeljford. Pět kilometrů zamrzlého moře. Včera se tudy odcházely medvíďata s mámou. Před námi je uplně jiný terén. Poloostrov který obcházíme má poměrně ostré stěny a u pobřeží leží vyvržené kry. Jdeme bez lyží, po šikmém povrchu a často přenášíme saně přes kry. Jde to pomalu, ale změna prostředí nám prospívá, je to něco uplně jiného než jít monotónním údolím. Tohle je opravdová expedice. Stejný terén nás čeká i zítra. První dny jsme zdolávali asi 20km denně, tady maximálně 12-15. Nebo? Během oběda pátého dne na nás vykukuje vrchol Pyramidy. Máloco dovede tak potěšit. Překročení prvního fjordu mě přesvědčilo o tom, že do Pyramidy zvládneme dojít, ale v cestě byla pořád řada "ale." Teď už ale dalekohledem vidíme staré domy a přístav.
Den šestý. Měl být odpočinkový. Když ale docházíme na mis Eckholm, na kterém stojí maják pro lodní dopravu a vidíme před sebou zamrzlý led a přímou linii k městu, rozhodujeme se, že dnes do Pyramidy dojdeme. Zase ty vzdálenosti. Hora která leží přímo před vámi je ve skutečnosti 12km daleko. Cesta přes let trvá pár hodin, ale jsme za ni odměnění: Potkáváme tu dalšího medvěda. Minimálně kilometr před námi a nezajímáme ho, jenom nám kříží cestu. Stačilo počkat a mezitím si ho dalekohledem prohlížet. Večer okolo desáté dorážíme do Pyramidy. Města důchů, které je 30 let ruskými horníky opuštěné. Opuštěný ale v sezóně není hotel. Rozmrzáme v baru s ruským pivem v ruce a nemůžeme se toho nabažit. Dokonce budeme spát v teple v hostelu, co víc si přát.
Následující dva dny jsme věnovali projítí města a výstupu na vrchol Pyramidy. Útočiště nám poskytla chata kousek za pyramidou, ve které byly dokonce i kaminka. Předposlední den ale vyrážíme zase na cestu. Máme před sebou poslední zásadní úkol. Nechat se vyzvednout lodí, která nás odveze zpět. Procházíme údolím plným strmých kaňonů až k zálivu kus za pyramidou, kde končí hranice pevného ledu. Do posledního údolí musíme saně spouštět na laně a slézat s cepíny v ruce.
Je poslední den. Sedíme na pobřeží ve stanu, který nás chrání před větrem a dojídáme poslední zásoby. Tady by nás měla vyzvednout loď, alespoň tak zněla poslední zpráva, která přišla na satelitní telefon. "About lunchtime," psali. Nakonec loď přijíždí v pozdním odpoledni. Najíždí rovnou na led zálivu a uchycuje se v něm, my spěcháme za ní a k údivu turistů na ní se naloďujeme. Po 11 dnech na cestě jsme na lodi, která nás odveze zpátky do Longyearbyenu.