Expedice na Špicberky 2016 

31/08/2016

Vždycky mě to táhlo na sever 

a po několika výpravách do Norska jsem si musel zakázat tam jezdit, abych poznal i něco jiného. Výprava na Špicberky - norsky Svalbard [ˈsʋɑ(ː)lbɑː], mi ale spadla rovnou do klína.

Souostroví v Severním ledovém oceánu je oficiálně pod správou Norska, podle dohody podepsané před první světovou válkou. Všechny země, včetně Česka, mají podle ní možnost provádět na jejich území výzkum a těžit nerostná bohatství. Jihočeská univerzita tu má výzkumnou stanici a je to pro nás jako bezcelní zóna. Letadlem do Longyearbyenu je to chvilka, takže když z něj člověk vyleze, pozná poctivej teplotní rozdíl rovnou s deštěm. Odhodili jsme věci do kempu pod přistávací dráhou a vydali se rovnou do města. Jsou to asi 4 kilometry z celkových 50 km silnic, takže Vás každý, kdo jede zrovna okolo, rád sveze.

Vyřizujeme oficiality pro nutné půjčení zbraní. Tam, kam se chystáme, sice moc medvědů není, ale z města bez pušky nesmíte. Jednu získáváme z oficiální půjčovny, druhou od kamaráda Poláka za mnohem příjemnější cenu. A tak nám k zavazadlům přibyly Mausery z druhé světové války, dokonce s vyraženou orlicí a hákovým křížem a sada upravených nábojů na medvědy. A protože cvičení dělá mistry, pořídili jsme navrch pár nábojů na střelnici. Není nad pocit střílet poprvé v životě z pušky, když 200 metrů za Vámi startuje Boeing 737.

Sucho, mokro, po prsa...

Chceme obejít většinu Zóny 10 pokrývající poloostrov pod Longyearbyenem - jediné místo, kam vás pustí bez zvláštních povolení od guvernéra. Začátek širokým údolím Bjorndalen má parádní atmosféru. Sobi, paroží, občas i kůže, jež tam nechali lovci. Nad hlavami létají divoké husy a neustále se po kotníky boříte do vody rozmrzlého permafrostu. Abych se přiznal, byl jsem pořád trochu nervózní a každý, kdo uviděl v dálce bílej flek, hned zkoumal dalekohledem o co jde. Většinou sob, ale co kdyby, že jo!

Matou nás vzdálenosti. Údolí jako by nikdy nekončilo a když už dorazíme na místo, kde musíme odbočit, stojí nám v cestě řeka slitá do úzkého kaňonu a musíme se vrátit tam, kde půjde brodit. K večeru dorážíme ke staré důlní železnici, která je celá krytá v dřevěném tunelu. K chatě díky tomu i přes lehký deštík dojdeme tunelem a v suchu! Chatu vítáme s povděkem, nemusíme kvůli ní držet "medvědohlídky" a rovnou se ukládáme ke spánku.

Cesta po pobřeží druhý den je nejen méně náročná, ale narážíme i na pozůstatky hornické historie - opuštěné městečko s přístavem a zakotvenou rezavou lodí, důlní mašiny a hromady šrotu. Všechno, co tu zůstalo po lidské činnosti před druhou světovou válkou, je chráněné jako památka. Hned za městečkem je Coles Bukta - mořský záliv, do kterého se vlévá delta řeky. Pro běžného smrtelníka bez křídel půlkilometrový brod. Už jsem se radoval, jaký alternativní plán jsme vymysleli - přebrodit jen kousek na kosu z naplaveného štěrku a to celé ještě jednou. Navíc při odlivu je to prý jenom po kolena. To bychom si ale jako středoevropani museli umět správně spočítat časy přílivu. První brod je po pás a protože je hezky, všechno sundaváme a brodíme s batohem na hlavě a s vodou po prsa. Měli jsme štěstí. Po tomhle zážitku v pěti stupních na nás za celou dobu snad jedinkrát pořádně svítilo sluníčko. Za odměnu nás čeká odpočinek v chatě.

Barentsburg je jediným územím které nespravují Norové (spíš ho neřeší vůbec). Patří Rusku a stále v něm bydlí asi 400 lidí, kteří pracují buď v dole, nebo v hotelu. Víc možností tu není. My si dáváme místní pivo Krasnyj medved a sérii ochucených vodek (vyhrála kombinace zázvor a křen - po zázvoru voní, chutná jako křen) a spíme na fotbalovém hřišti pod bustou druhého nejsevernějšího Lenina na světě.

Další dny marně vzpomínám na luxus spaní bez nočních hlídek. V této oblasti prý moc medvědů není, ale nechávat náhodě to samozřejmě nemůžeme. Hned první den po Barentsburgu u čištění zubů nacházíme stopy. Přecházíme do režimu: šlapat, skoro bez pauzy abychom nezmrzli, večer rozmrznout s Travellunchem ve spacáku, nechat se vzbudit v půlce noci, vyfasovat pušku a dvě hodinky chodit oblečení ve spacáku okolo stanů a pak zase znova.

Sobí parohy už nikoho nezajímají tak jako první den, jsou skoro na každém kroku. Husy jsou svým žvaněním otravný a to neustálé čvachtání mokrého mechu si poneseme v hlavě asi navěky. Občas ale najdete i něco zvláštního. Třeba setkání s polárními liškami je kouzelné, nebo naopak když mezi zbytky sobů najdete kosti lidské ruky. Kdo ví, čí byla!

Závěrem

Za devět nocí jsme čtyři prospali v chatách a zbytek na střídačku probděli. I proto se Špicberky chodí ve větších skupinách - nás bylo devět. Ke konci si neustálá zima, brody a těžké batohy začali vybírat svoji daň. Nasněžilo a noční mrazíky přešly v denní. Já si stopl kamioňáka, který vezl uhlí, ale když budete mít štěstí jako Kuba, stopnete třeba psí spřežení!

V posledních dnech jsme kromě piv a jiného alkoholu (díky bezcelní zóně levnější než u nás) mrkli třeba na stolovou horu s anténami pro řízení satelitů. Zásadní je přidat se do klubu Naked Arctic Bathing. Stačí se ponořit do moře (včetně hlavy) a kromě diplomu dostanete i teplou sprchu. V rámci čekání na odlet jsme ještě mrkli do muzea - Svalbard sloužil jako základna polárníkům jako Nansen a Admunsen.

Co říci závěrem - Svalbard je nádherný svojí jednoduchostí a tvrdostí zároveň. Vyrážet má smysl koncem srpna, kdy opadnou vodní toky, alespoň z rána přemrznou mechy a tolik se neboříte.